Group A

Brno šedesátých let představovalo významné kulturní centrum, charakterizované živým tvůrčím kvasem v mnoha oblastech: v divadle, poezii, výtvarném umění i v hudbě. Je však třeba si uvědomit, že veškerý hudební život byl tehdy plně v rukou byrokratizovaného Svazu československých skladatelů a že hudba byla nejkonzervativnější oblastí tehdejší kultury. Proto bylo založení brněnské „Tvůrčí skupiny A“ v roce 1963 poměrně odvážným krokem. Jejími členy byli skladatelé Alois Piňos, Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák a Zdeněk Pololáník a teoretici Milena Černohorská a František Hrabal. Činnost „Skupiny A“ a jejího souboru „Studio Autorů“, jakkoliv byla omezována, patřila k nejdůležitějším projevům Nové hudby v českých zemích. K vrcholným aktivitám „Skupiny A“ patřily zejména dvě legendární přehlídky domácí i zahraniční soudobé tvorby nazvané Expozice experimentální hudby (1969, 1970), na nichž byly realizovány také významné skladby Piňosova skladatelského teamworku (Divertissement, Ecce homo, Peripetie, Hlasová vernisáž) i Aloise Piňose samotného – již zmíněná audiovizuální kompozice s Daliborem Chatrným či scénická akce na bizarní text Josefa Berga Vyvolavači, v prorocké vizi parodující zhoubné bujení reklamy.

Skupina A usilovala o nekonvenční dramaturgii, zajímavější prezentaci hudby a spolupráci s dalšími uměleckými obory (emblémem Skupiny byla rozměrná opona vytvořená Daliborem Chatrným). V červenci 1968 byl Alois Piňos zvolen předsedou brněnské pobočky Svazu skladatelů. Na prosazení změn však už nezbyl čas: v srpnu téhož roku obsadila sovětská vojska Československo a zanedlouho normalizace utáhla šrouby. Dopady tohoto období na kulturu byly drtivé: řada umělců podlehla atmosféře strachu a snažila se přizpůsobit, nemálo jich raději volilo odchod ze země. Nová hudba prakticky vymizela z koncertů, z rozhlasového vysílání, přestaly se vydávat noty a nahrávky. Skupina A byla zakázána a Expozice experimentální hudby také.

Totalitní režim neomylně rozpoznal autory, kteří reprezentovali nekonformní hudební myšlení, a snažil se je smést ze scény. Proto nastupuje masivní podpora hudebního konformismu, představovaného tzv. „posluchačsky přístupnými žánry“ jako dechovka, plytká pop music a „věčná“ klasika vmanévrovaná do funkce kýče. Pro většinu veřejnosti se pak takováto hudba stává formou úniku před nesnesitelnými politickými žvásty, pro husákovskou éru příznačnými.